Hurá, zdravím vás všechny ze zasněženého domova! Místo v neděli 19.12. ráno jsem se vrátila v úterý 21.12. večer. A povím vám, že to bylo pěkně napínavé!
Z KLM kanceláře jsem sice odcházela s vytištěným potvrzením o mém novém letu, jenomže jsem netušila a nikdo mi neřekl, že by mi měli poslat na email novou letenku. A tak jsem se marně snažila udělat on-line check-in na pc v hotelu. Radši jsem proto volala do kanceláře Student Agency, kde jsem původní letenku kupovala, abych se zeptala, jestli mne vidí v systému. Ano, viděli, tak jsem byla klidnější.
V úterý jsem vstávala ve čtyři ráno, abychom se s Alinou mohly dřív než ostatní odhlásit z hotelu a radši vlastní cestou dopravit na letiště. Nechtěly jsme riskovat čekání na nespolehlivý hotelový tranzit hlášený v africkém čase mezi pátou a půl šestou, protože letadlo mělo odlétat v 8,15 hod. Na letišti u přepážky mě málem omyli, když mi slečna řekla, že nemám letenku, že mám jen rezervaci. Chvíli tam něco předváděla u počítače a já s napětím sledovala její výraz ve tváři. Ve finále se jí podařilo mi letenku vystavit, ale dala mi boarding pas jen do Amsterdamu. Tam jsem měla plánovanou jen hodinu na přestup, což by bylo v pohodě, kdybych měla boarding pas do Prahy a nebylo po kalamitním stavu. Naštěstí jsme z Nairobi odletěli včas a já půl letu prospala a půl strávila povídáním s Alinou a Lisou (švédskou olympijskou závodnicí v triatlonu) a sledováním dojemného filmu Agora.
Hned po přistání a zastavení letadla jsem vystartovala, abych byla první u dveří. Dobu trvalo, než se chobot k economy třídě vůbec rozpohyboval, ale naštěstí už odcházeli pasažéři z business třídy, takže jsem se procpala ven skrz ně. Rychle jsem běžela k automatům, kde si člověk může vystavit boarding pas sám. Jenže mě systém nenašel ani podle čísla e-ticketu, které jsem věděla od té slečny v Nairobi, ani podle rezervačního kódu a ani podle frequent flyer kartičky. Rychle jsem tedy šla na immigration, kde naštěstí nebyly fronty a velmi rychlým krokem šla do svého terminálu na transfer desk. Ale ouha, byla tu asi půl kilometru dlouhá fronta! Šla jsem se na konec fronty zeptat, v kolik mají letět. Řekli mi, že v devět večer, což bylo za několik hodin a já to měla za 45 minut. Celou frontu jsem tedy sobecky předběhla a poprosila letušku u počítače, aby mě předběžně odbavila. Naštěstí mě vzala a po dlouhém hledání v systému byla schopná mi boarding pas vystavit. Uff, to mi ale spadl kámen ze srdce!
Letadlo z Amsterdamu odlétalo jen s 10 minutovým zpožděním a já cestu strávila povídáním se dvěma piloty z Kypru, kteří se byli v Británii ucházet o místo. Vysvětlovali mi každý pohyb letadla, co se děje při vzletu a přistání, takže se už teď nebudu bát létat :o)) Což asi není dobrá zpráva pro moji maminku :o)) Ba ne mami, já už teď asi dýl nikam nepoletím...
Přivítali jsme se na letišti v Praze, kde naštěstí nepanovaly hluboké mrazy jako před týdnem, a někdy kolem desáté večer jsem už byla s Jirkou doma.
Jsem šťastná, že jsem mohla svou druhou cestu do Keni uskutečnit a že se mi podařilo díky vám pomoct Ganja la Simba škole. Samozřejmě moje podporování školy tímto neskončilo a kromě toho připravuji nový podpůrný projekt pro Alici. Až bude čas, tak se se vším ozvu.
Teď přeji krásné a klidné svátky a šťastné vykročení do nového roku.
Žádné komentáře:
Okomentovat