Rozloučení a shledání

Zdravím, tentokráte již z domova v Olešnici! Poslední odpoledne v Nairobi jsem strávila na internetu psaním předešlého článku. Do rezidence KVDA jsem se vrátila někdy kolem páté a sbalila si krosnu. Přišla mi docela lehká, ale na letišti jsem zjistila, že váží pěkných 25 kg! Zaplatit po mě nikdo nic nechtěl, ale nebudu předbíhat. Řekla jsem si, že si poslední večer užiju v kuchyni přípravou poslední africké večeře, takže jsem se připojila k Mosesovi a Ester a pomohla jim nakrájet sukumawiki (něco jako kedlubnový špenát). Poslouchali jsme Stephana hrajícího na kytaru společně s rádiem a do toho si připomínali zážitky z našeho workcampu. Nejvtipnější zážitky ovšem vyprávěly dvě Francouzky, které se po většinu večerů na jejich workcampu bavily s místními o sexu a kámásútře!!! Místní prý neznali víc než klasickou polohu, takže se jim chystají onu erotickou knihu poslat :o) Spát jsem šla někdy po desáté, úplně vysmátá...

Ráno jsme kupodivu vyrazili vcelku včas, což bylo vzhledem k času obdivuhodné. Vyjížděli jsme v pět ráno, protože mé letadlo letělo v osm a nikdo nebyl schopný garantovat, že nebude v Nairobi žádná kalamita nebo zácpa už v tuhle nekřesťanskou hodinu. Poslední chvíle v Keni mi místní dávali fakt zabrat. Když jsme už byli skoro na letišti, zastavili nás policajti a řekli si o peníze. Prý to takhle dělají vždycky, když vidí, že černoch veze mzungu. Kdybych bývala věděla, co policajt říká, asi bych protestovala, aby mu něco dali. Jenomže jsem mu svahilsky nerozumněla. Na letišti, když jsem vystupovala, zeptal se Leonardo, který mě vezl, co prý mu dám na památku, aby si mě pamatoval. A to jsme se znali asi tak 2 hodiny! Chlápek, co mi balil krosnu do fólie, předváděl divadlo, jak vůbec nemá na tisíc šilinků zpátky a asi si myslel, že mu tam ty čtyři stovky nechám! Korunu všemu dal prodavač v knihách, kde jsem si kupovala svahilštinu pro samouky (opravdu to myslím vážně, že se do Keni pojedu ještě podívat)! Kniha stála 23 dolarů tj. povídal nějakých 2400 šilinků. Měla jsem akorát 1000, tak povídal, že to můžu doplatit kartou. A namačkal při platbě 19 dolarů, což ani náhodou nebylo skoro o polovinu méně než těch 23 dolarů! To jsem mu vynadala do zlodějů, to bylo fakt moc. Si jako myslel, že jsem asi nechodila na matematiku nebo co! Pěkně mi z pokladny vysolil 5 dolarů v hotovosti a byla jsem spokojená. Zlatá neturistická vesnice, na takovýchhle turistických místech a ve velkoměstech aby se člověk pořád dohadoval o ceně!

Počáteční dvě hodiny letu to pěkně házelo, takže jsem se nacpala snídaní, spolkla celej Stilnox a skoro celý let strávila v polospánku :o) Tříhodinové čekání v Amsterodamu na přestup jsem strávila v podivném rozpoložení, kdy jsem se těšila na shledání s našima, bráchou a Jirkou na letišti v Ruzyni, ale zároveň mi bylo strašně smutno, že můj pobyt v Keni skončil...

Jsem moc ráda, že jsem tenhle výlet uskutečnila. Splnil přesně to, co splnit měl. Vše, co jsem o sobě tušila, jsem si prověřila v praxi a jsem z toho šťastná!

NP Lake Nakuru a posledni v Keni

Opet vsechny zdravim, jsem zpatky v Nairobi z cestovniho vikendu. Vikend jsem stravila v Narodnim parku Lake Nakuru, ktery je cca 2.5 hodinky cesty z Nairobi. V patek odpoledne jsem jela naproti kamaradovi na letiste, kam me odvezl Leonardo z KVDA. Tentokrat jsem si cestu musela platit, rekl si o 300 silinku mene, nez si puvodne rekl taxikar, ktery se mi vnucoval, ze me tam odveze. Cili cesta stala 1700 KES. Nemel zpatky tri stovky, tak mi slibil, ze mi je v pondeli vrati. Cekala jsem, jestli dodrzi slib a dokonce jej dodrzel a tri stovky se hreji v me penezence :o) Ne, ze bych je potrebovala, ale princip je princip.

V sobotu rano jsme tedy vyrazili smer Nakuru. Trosku jsme jeste uvazovali, ze cestu natahneme az k Victoria Lake, jenomze by to bylo jeste dalsi asi tri hodiny z Nakuru a zbytecna honicka. Holt si vsude clovek musi nechavat mista, ktera navstivi priste. Ja si pro priste nechavam Mt. Kenya :o) Podle mapky v Lonely Planet jsme bez problemu dojeli k hlavni brane a zaplatili dva vstupy a vjezd autem za 10 tisic silinku. Ocekavala jsem, ze uvidime hlavne plamenaky, hrochy a nosorozce. Zpocatku jsem fotila kazdou antilopu, kterou jsem zahledla, ale pocty zvirat se se zvysujici se vzdalenosti od brany stoupaly, takze jsem ve foceni osamocenych antilop polevila. Primo u brehu jezera Nakuru bylo uplne ruzovo, bylo tu snad tisicihlave hejno plamenaku, coz byla parada. O kus dal stado buvolu, ze kterych jsem tedy mela respekt. Coz mam ostatne i z obycejne ceske kravy. Vyjeli jsme nahoru na Baboon Cliff, odkud byl fantasticky rozhled na park. Puvodne jsem si myslela, ze Rift Valley bude vypadat podobne jako Grand Canyon, ale v miste, kde jsme byli my, je to obrovsky siroke udoli, nemozno dohlednout druhe strany. Steny udoli porostle beznou vegetaci, vsude zeleno, protoze tu casto prsi.

V parku bylo dost navstevniku, tak jsme si radsi zavolali do Sarova Lion Hill Lounge, abychom rezervovali chatku. Vzhledem k tomu, ze prodavaji jen s plnou penzi, rozhodli jsme se tam dojet na obed, protoze vstupne jsme zaplatili na 24 hodin. V Lounge jsem se po tom mesicnim pobytu v hlinenem domku citila az zbytecne luxusne. Porad jsem si predstavovala, co by takovehlemu prepychu rekli moji kamaradi z workcampu! Po obede jsme se vydali smer Malakaya Falls, jenomze jedna cesta byla uplne spatna, cela pod vodou a my nemeli 4x4 a ani off road, tak jsme si to netroufli. Snazili jsme se to objet jinou cestou, jenomze se hnala bourka. Kdyz jsme videli blizici se bourku, tak jsme to radsi otocili, protoze bychom to taky nemuseli dojet zpet, kdyby byly vsude kaluze vody. Sice jsme nedojeli k vodopadum, ale narazili jsme na stado ziraf! Nikdy jsem v prirode zirafy nevidela. Bylo to neco uzasneho. Jsou to neuveritelne elegantni zvirata!

Druhy den jsme ucinili druhy pokus o cestu k vodopadum, ale cesta byla jeste horsi nez predchozi den. Dojeli jsme docela daleko, ale cesta byla fakt spatna a bahnita. Auto po tom bahne klouzalo jako po ledu, tudiz jsme to vzdali. Satisfakci na zpatecni ceste ven z parku nam bylo obrovske stado zeber, uprostred nehoz jsme se ocitli...

Ubytovali jsme se v Midland Hotelu v centru Nakuru a po obede se vypravili na krater Menengai. Jenomze cesta nahoru byla tak spatna, ze jsme to asi 3 km pred vrcholem zapichli a rozhodli se pokracovat pesky. Prochazeli jsme kolem zapadleho off-roadu a dekovali Bohu, ze jsme auto zaparkovali. Jenomze vrcholu jsme stejne nedobyli, protoze skoro nahore byla vesnicka s hospodou, kolem divny lidi a deti, ktery po nas chteli penize, coz se mi tu v Keni jeste nestalo. Necitili jsme se tam uplne bezpecne, tak jsme se rozhodli nepokracovat a vratit se zpatky k autu. Pripojili jsme se k nejakym studentum, kteri sli zrovna dolu a desne se snazili mezi ne zapadnout :o)

Navstivili jsme alespon naleziste Hyrax Hill. Trosku jsem byla pysna sama na sebe, ze skoro vsechno, co nam pruvodce vykladal, vim a pamatuji ze skoly z biologicke antropologie. Diky sadistickemu Dr. Sladkovi :o) Jinak naleziste samotny nic moc, mozna bych i rekla, ze nema cenu tam ani jezdit. Navic tam bylo ukrutne moc moskytu, ze jsem jich tady jeste tolik nezazila. V pondeli rano jsem v Nakuru utratila skoro vsechny penize na mistnim trzisti za darecky pro svoje blizke. Frajer, u kteryho jsem kupovala 3 kikoi, si myslel, ze mi jednu proda za 2 tisice silinku! Pritom tu svou, co mam, jsem kupovala za tri stovky. Samozrejme, ze jsem si i tyhle tri koupila za tri stovky a jeste jsem mu vynadala, ze me chtel okrast! Tak mi dal darem koralkovy naramek :o)

V Nairobi v KVDA rezidenci jsem znovu potkala nektere lidi z naseho workcampu v Kinondo, stastne to shledani! Moc rada jsem se privitala s Esther, Mosesem, Martinem a Kennedym. Vsichni me zitra chteji jet vyprovodit na letiste, takze to bude hodne tezke rano...

Zitra rano tedy konci muj skoro 1.5 mesicni pobyt v Keni. Na zacatku se mi zdalo, ze to tu nebudu moct vydrzet a rikala jsem si, ze je dobre, ze tu nejsem na delsi dobu. Jenomze ted citim, ze bych tu jeste klidne mesic nebo dva zustala! Mozna, ze o to hur by se mi to tu opoustelo, kdybych tu byla jeste dele. Na druhou stranu se mi styska po Jirkovi, po rodicich a po brachovi, ktere vsechny moc rada zitra vecer uvidim na letisti v Praze!

Co napsat na zaver? Nashledanou moje milovana Keno! :o)